Letos to bylo nejdokonaleji připraveno ze všech dřívějších pokusů. Vše bylo na svém místě i suroviny se mi podařilo sehnat na výbornou. Ale ne vždy je pivní Bůh ochoten potvrdit heslo „Dej Bůh štěstí“.

Nejdůležitější pro začátek bylo sehnat odpovídající hrnec, což se podařilo a byl o objemu cca 30litrů. Za ingredience jsem velmi zavázán panu Plačkovi z Hlučínského pivovaru Avar, který mi poskytl jak čerstvě našrotovaný slad, granulovaný chmel s 3,3% alfy, kvasnice tak i krapet ze svého střeženého receptu a pivovarnického umu. Ingredience i recept přímo šitý na Avara mohlo zvěstovat i podobnou chuť, přesto se obávám, že tomu by bylo ještě hodně daleko. Ostatní potřeby jsem jako obvykle použil ze své „Homebrewerské sady Coopers“. Vše připraveno až na jednu podstatnou maličkost, což bylo místo na vaření. Kuchyň je malá a často není volná natolik, aby se dalo takto experimentovat. Muselo přijít jiné řešení a to – chata.

Na krbových kamnech se postupně započalo s vystíráním, kde se potřebné teploty dosahuje vcelku snadno, v případě potřeby se dá hrnec jednoduše odebrat, a přesto teplota vydrží dlouho konstantní.

Po zcukření je třeba odcedit sladinu od mláta a to se osvědčilo pomocí obyčejného kuchyňského cedníku, který nejprve oddělí nejhrubší části a poté za použití gázy vložené do něj se podaří vycedit i jemnější částečky. Tato činnost je dost pracná když se cca 25 litrů postupně procezuje ručně s tím, aby se dostalo co nejvíce sladiny.

Chmelovar probíhal vcelku bez komplikací a klasicky, cca 90 minut a chmel byl přidáván na třikrát (začátek, zhruba polovina, a na konci).

Dalším krokem bylo nechat usadit veškeré zbytky po chmelovaru na dno hrnce a pokud možno co nejjemněji přečerpat do zákvasné nádoby. K tomuto jsem spolehl na metodu fyzikální a to přečerpání obyčejnou hadičkou, která byla předtím desinfikovaná.

Jakmile bylo přečerpání hotovo, muselo se začít co nejrychleji chladit. K tomu posloužil potůček za plotem. Nádoba i s obsahem se ponořila do tekoucí vody, s tím že proud rychle odnese veškeré teplo. Nezbývalo než čekat. Čekání není příjemná činnost a tak se dá velmi vhodně zaplnit konzumací již hotového piva. V našem případě se jednalo o Koutskou dvanáctku. Čekání se prodlužovalo a dvanáctek bylo víc a víc jen naše pivo se ne a ne ochladit na potřebnou teplotu.

Za tmy konečně teploměr ukazoval kolem 11°C a mohlo se začít zakvášet. Po provzdušnění kvasnic několikerým přelitím z výšky přes síto se přidaly do budoucího zlatavého moku. Práce byla konečně po celodenní práci hotová. Z plánovaných několika mála hodin se vyklubal cely den, neboť jsme začali kolem 9 hod ráno a na hodinkách bylo 21 hod., avšak práce se jistě vyplatila, když jsme se podívali na krásu 25 litrů budoucího ležáku. Měli jsme velkou radost.

Teplota venku se pohybovala pod nulou a nezbývalo, něž se pustit do posledního kroku, což byl úklid. Mytí nádobí a pomůcek vodou se neobešlo bez všemožných kaluží, kterým jsme větší pozornost nevěnovali a jen se těšili konce náročného dne. Avšak chyba! Neuvěřitelné se stalo, pivní Bůh opravdu někde seděl na pivu, nebo to nám to prostě nebylo přáno, jelikož námraza ve spojení s hmotností výrobku a mírné nerovnosti zapříčinila nejhorší. Pivo, které mělo byt pod našimi vánočními stromečky, posloužilo jako hnojivo pro plevel mezi dlažbou. Jediné, co nás v tu dobu napadlo, bylo jen: „Do pr….!“

Dej Bůh štěstí aspoň vám.

J.Rybníček